Anotace

1. blok


Marek a Lenka Jakoubkovi

Katedra antropologie FF ZČU

Vojvodovo a aktivity protestantských misionářů v Bulharsku

V tomto textu se pokusíme ukázat Vojvodovo, českou vesnici v severozápadním Bulharsku, z doposud neznámé perspektivy. V textové produkci věnované Vojvodovu totiž sice bývá velmi často zdůrazňována role, jakou hrálo v životě obce náboženství a religiozita jejích obyvatel, nicméně spíše opomíjena zůstává skutečnost, že Vojvodovo bylo také součástí institucionalizované církve: většina jeho obyvatel totiž brzy po příchodu do Bulharska přechází k místní metodistické církvi. V následujících desetiletích pak obyvatelé Vojvodova tvořili jeden z nejaktivnějších a nejpočetnějších metodistických sborů v celém Bulharsku. Obec se pak nedlouho po svém založení stala také místem konání metodistických sjezdů z celé země, a byla považována za jakousi výkladní skříň metodismu v Bulharsku. Prostřednictvím poukazu na vývoj náboženského života ve Vojvodovu v první polovině 20. století tedy nahlédneme tuto obec a její obyvatele pohledem jejich začlenění do protestantské metodistické misie v Bulharsku. Metodistickou církev pak představíme jako jednu dílčí část širších aktivit amerických protestantských misionářů a britské biblické společnosti na Balkáně v daném období. Jako jistý paradox pak představíme skutečnost, že jakousi výkladní skříní metodistické misie v severním Bulharsku se stala vesnice převážně česká.


Michal Pavlásek

Ústav evropské etnologie FF MU

Dokumentární film: Druhé Vojvodovo, stopáž: 40 min.

Vojvodovo je vesnice v Bulharsku, kde v letech 1900-1950 žilo několik stovek českých protestantů. V rámci poválečné reemigrace do pohraničí ČSR se na jižní Moravu přestěhoval rovněž „duch“ jejich světa. O jeho vyvolání se film prostřednictvím video-elicitace pokouší. Vizuální obrazy vojvodovských kulis se nastěhovaly k těm, kteří je naplňují významy prožitého. Mezi strážce odkazu paměti dnes patří kromě rodáků i generační potomci a etnografové, kteří kouzlu Vojvodova propadli, a na konstrukci jeho obrazu se významně podílejí. Jejich součinností vzniká multivokální vizuální narativ konstruovaný „tady“ a „tam“ (na jižní Moravě a v Bulharsku), druhé Vojvodovo. Aspekt geografické vzdálenosti je potlačen, do popředí je postavena vzájemnost distribuovaná profesionálními etnografy, internetem i setkáními (ex)Vojvodovčanů. Vyvstává tak otázka, kde se dnes Vojvodovo vlastně nachází.

 

2. blok


Roman a Jitka Močičkovi

Katedra pomocných věd historických a archivního studia FF UK

Z Čech až na konec monarchie (a ještě dále)

  • za českými kořeny svatohelenských a vojvodovských Čechů

Příspěvek se bude věnovat jedné z doposud nevyjasněných oblastí výzkumu osudů českých přistěhovalců do Svaté Heleny, a to otázce, z jakých míst v Čechách kolonisté pocházeli. V literatuře a dochovaných narativních pramenech se k tomuto tématu vyskytuje množství názorů, ty se však z podstatné části opírají o ústní tradici předávanou mezi kolonisty z generace na generaci. Jeví se proto jako potřebné pokusit se najít další a přesnější prameny, které by původ svatohelenských a v souvislosti s tím rovněž vojvodovských Čechů doložily. Zde budou zhodnoceny dosavadní data o původu přesídlenců a přehodnoceny ve světle probíhajícího archivního výzkumu. Výchozím pramenem bude gernická kniha zemřelých. Badatelům se podařilo v českých archivech nalézt informace o zhruba třetině osob v ní obsažených.


Lukáš Hanus

Katedra antropologie FF ZČU

Gerník hyperreálný - aneb “turista do domu, bůh do domu”

Vylidňování českých krajanských vesnic v rumunském Bánátu pokračuje rozdílným tempem od prvních měsíců po demokratické revoluci v roce 1989 do současných chvil. Čeští krajané odešli především do ČR, kde buď navázali na českou reemigraci z poválečných let, nebo zkusili štěstí v některém průmyslovém podniku. Nelze vysledovat jednotící motiv masivní reemigrace z Banátu v devadesátých letech, nicméně lze konstatovat, že  dominantním důvodem byly ekonomické důvody. Jižní oblast rumunského Banátu je nejen velmi řídce zalidněná, chybí industrie, tradiční možnosti přivýdělku v lomech a dolech odnesl čas. Ve spolupráci s organizací ČvT se od přelomu milénia pomalu rodil největší rozvojový projekt, jehož základem je rozvoj tzv. agroturistiky. Ekonomický přínos kapitálu od turistů hledajících relaxaci, pohyb v přírodě a kontakt s místními lidmi uvádí mnoho klíčových komunitních aktérů české vesnice jako rozhodující při udržení českého kulturního elementu v Gerníku. Zrod nové lokální ekonomiky přinesl změnu, jež proměnila sociální strukturu, komunitní a příbuzenské vazby i lokální politické pole více, než samotná migrace. Příspěvek se bude věnovat kvalitativní proměně kulturních vzorců chování směrem k hostům-turistům. Postihne adaptaci na potřeby turistů zrcadlící se v nabídce služeb turistům krajany zapojenými do agroturistického projektu.  Nabízené služby v mnoha směrech vyplývají spíše z poptávky turistů, dané jejich předpochopením společenství českých krajanů v Rumunsku, než ze skutečné každodennosti krajanského společenství, jak jsou prezentovány. Způsob prodeje “sebe sama”, tedy krajanské kultury potom ovlivňuje zpětně celé společenství. Celý procesem se rozvíjí hyperreálný obraz Gerníku, z něhož mohou finančně týt pouze někteří lidé. Příspěvek postihne některé momenty nacionalistického diskursu obsaženého v agroturistickém rozvojovém projektu, a poukáže na některé rysy dlouhodobé neudržitelnosti „prodeje kulturní přirozenosti“. Autor provádí ve vesnici Gerník v rumunském Banátu dlouhodobý stacionární antropologický výzkum.

 

3. blok


Kateřina Vytejčková

Ústav etnologie FF UK

Národní architektura“ v Turecku a post-osmanském regionu

Tento mezioborový příspěvek se zabývá fenoménem „národní architektury“ jak je dnes chápána v moderním Turecku. V 19. století se začaly v osmanské říši „probouzet“ národy a snaha o vytvoření národní kultury se netýkala jen balkánských národů, ale i Turků. V Turecku existují dvě období „národní architektury“. Pro první z nich je charakteristická inspirace osmanskými stavbami, pro druhé pak vědomé zavržení těchto vzorů a hledání inspirace ve vlastní „turecké kultuře“. Vzhledem k tomu, že konstruktéry „turectví“ byli především intelektuálové s buržoazními kořeny, byla jim, stejně jako jinde v postosmanském regionu, nejbližší městská kultura. Předobrazem „národní architektury“ v Turecku a předmětem „architektury národního obrození“ v Bulharsku se stal stejný osmanský dům, který jedni považují za tradičně turecký a druzí za tradičně bulharský. Jejich vtah k „národní architektuře“ je však odlišný. Zatímco Turci se pokusili o vytvoření nového architektonického slohu, který by čerpal z názvosloví tradičního „tureckého domu“, Bulhaři se zaměřili především na uchování národní architektury ve formě skanzenů. Zájem o tradiční „turecké domy" in situ a jejich památková ochrana v Turecku jsou oproti tomu věcí poměrně novou.


Miroslav Kouba

Katedra literární kultury a slavistiky FF UPCE

Paměť vrytá do kamene: Symbolické funkce pomníků a památníků v jihoslovanských kulturách

Národní a kulturní identitu spoluutvářejí kromě jejich základních atributů také historická (kolektivní) paměť a s ní spjaté vědomí kontinuity národních dějin. V balkánských prostředích jsou však interpretační modely historické paměti komplikovány mimo jiné heterogenními okolnostmi, za nichž docházelo k utváření etnických a kulturních identit. Svědectvím těchto mechanismů jsou nesporně pomníky a památníky, jež jsou v celospolečenském diskurzu nejen symbolem faktického sdílení historických osobností a klíčových událostí, ale také významným hodnotovým kritériem daného národního narativu. Výklad a pojetí těchto narativů se v průběhu dějin mění, a proto lze pomníky chápat jako výrazný sémiotický znak, který symbolizuje mimo jiné historickou exkluzivitu a svébytnost daného národního společenství. Výrazné společenské změny posledního dvacetiletí však determinují v jihoslovanských prostředích i v současné době proměnlivý vztah k symbolům historické kontinuity, a proto jejich interpretace zůstává i dnes aktuálním tématem. Příspěvek se proto snaží postihnout v těchto prostředích základní procesy utváření a průběžného sdílení kolektivní paměti. Se zřetelem na pomníky, ztělesňující centra historické paměti, se tento příspěvek v interdisciplinárním přístupu snaží podat typologii osobností, událostí a milníků, jež utvářejí emblematická místa národní minulosti. Pozornost bude věnována symbolickým funkcím konkrétních pomníků v jihoslovanských hlavních městech (kupř. pomník ve funkci symbolu národní jednoty a svébytnosti, symbolu svobody, politického aktu, příkladu hodného následování, symbolu vítězství, svatého místa atp.). Zmíněny proto budou symbolické kontexty nejen tradičních pomníků v Záhřebu, Bělehradě či Sofii, ale především aktuálních projektů pomníků ve Skopji či Sarajevu. Jejich sémiotické interpretace potvrzují určitou krizi identit, v níž se tato sociokulturních prostředí nacházejí.


Ondřej Žíla

Katedra jihoslovanských a balkanistických studií FF UK

Prostorové dopady nucené migrace a odhadované národnostní složení daytonské Bosny a Hercegoviny

Cílem příspěvku je představit nejdůležitější poznatky terénního výzkumu v Bosně a Hercegovině vedeného v letech 2007–2012, jenž ověřoval úspěšnost tzv. menšinové repatriace utečenců po skončení občanské války v roce 1995. Výzkum primárně prověřoval vypovídací hodnotu repatriačních statistik mezinárodních subjektů (UNHCR a OHR). Prezentované výstupy z dílčích sond mají sloužit nejen k pokusu o vykreslení reálné etno-demografické situace v jednotlivých regionech, ale i k dokumentaci jejich kontrastu s výkladem repatriační úspěšnosti dle mezinárodního společenství. Z podrobného rozboru statistických materiálů jednotlivých subjektů a jejich srovnání s vybranými případovými studiemi totiž vyplynulo, že v podstatě všechny návratové statistiky se jednak výrazně odlišují mezi sebou navzájem a jednak se rozcházejí místy zcela markantně i s viděnou realitou. Žádný z publikovaných statistických materiálů, vydaný mezinárodními organizacemi či bosenskými orgány, nelze považovat za plně objektivní a věrohodný. Stavět jednoznačné závěry pouze na základě zveřejněných údajů o počtech formálně evidovaných repatriantů nám neumožňuje zodpovědět klíčovou otázku výzkumu: kolik bosenských utečenců se skutečně vrátilo do předválečných domovů. Rozličná interpretace zdařilosti návratu uprchlíků vyplývala z absence neustále odkládaného sčítání, které se konečně uskutečnilo teprve v první polovině října roku 2013. Navzdory provedenému censu zůstává otázkou, nakolik budou dlouho očekáváné údaje v důsledku neustálé propagandy relevantní (to se týká především problematiky národnostní identifikace občanů BaH) a nakolik se podaří zacelit mezery v údajích o konečném rozsahu populačních ztrát a výsledném rozsahu nucených migračních pohybů způsobených válkou.


Jasmina Žarković

Katedra jihoslovanských a balkanistických studií FF UK

Identita v Bosně a Hercegovině – předmět manipulace

Zatímco balkánské šílenství identity (chování proti elementární logice, ale ve prospěch obecné škody) rodí absurdy všeho druhu (ekonomické, politické, kulturní, vědecké a jiné) balkánské životy se, nikoliv poprvé v dějinách, stávají stále levnějšími, chudšími, duchaprázdnějšími, mizantropickými, v každém ohledu bezcennými.“ - Ljubinko M. Milosavljević

Posledních dvacet let Bosna a Hercegovina prožívá „hysterii identity“. Potřeba vytvořit vlastní a novou identitu, zcela odlišnou od dříve společné, jugoslávské identity, má i „příchuť donucení“. 3 Identita na území Bosny a Hercegoviny , jak ukazuje praxe, v sobě silně sjednocuje elementy nacionální, etnické, náboženské a kulturní identity. Nejzřetelnější je vytváření a existence identity – skutečné i uměle vytvořené – v oblasti jazyka, kultury, vzdělání a státní správy. Všechny tři konstitutivní národy – Bosňáci, Chorvaté, Srbové – vytváří svoji identitu na sice osobní a kolektivní praxi a historii, na prvcích kolektivních vzpomínek a pohledů na svět, ale především na zcela zdeformované představě o sobě samotných, na pocitu vlastní superiority nad ostatními. „Balkanizace identity“ však nemůže přinést nic dobrého. Současná situace je taková, že „na části balkánského prostoru vznikají vymyšlené, pravděpodobně s cílem, aby byly rozhádány, nacionální identity. Nejdříve se vyrábí „syntetické národy“, poté se jim darují státy nebo opačně, potom se vytváří státní církve, vymýšlí se anebo přejmenovávají jazyky, čímž se prostředek pro vzájemné porozumění mezi lidmi stává základem pro konflikty a hluboké neporozumění.“ V příspěvku budou představeny modely zřetelné segregace na základě všech identit – sčítání obyvatelstva a „Dvě školy pod jednou střechou“.

 

4. blok


Gabriela Fatková

Katedra antropologie FF ZČU

Strategie pojmenovávání u bulharských Karakačanů

Příspěvek se bude zabývat systémem předávání jmen v případě bulharských Karakačanů. Jména se ukazují jako významný etnodiferenciační znak u bulharských Karakačanů. Pro porovnání budeme pracovat s daty ze svou odlišných regionů (region Kazanlak a Berkovica). Ukážeme si, jak se odráží v systémech jmen a přezdívek fakt, že v regionu Berkovica se Karakačani usadili mnohem dříve než v ostatních regionech. Reflektovány budou také proměny v čase, srovnáme zejména období do 60. let, kdy Karakačané z velké části žili jako kočovní pastevci s obdobím po roce 1960, kdy byli již definitivně všichni Karakačani usazeni. Reflektovány také budou nové trendy v systému pojmenování, které odrážení kontakt zkoumané populace s popularní kulturou bulaharských médií a soudobé demografické trendy.


Barbora Machová a Gabriela Fatková

Ústav evropské etnologie FF MU, Katedra antropologie FF ZČU

Dokumentární film: Ivonče, stopáž: 21 min.

Patnáctiletá Ivona žije v malé horské vesnici v centrální Makedonii. Matka se zabývá zemědělstvím, otec pracuje v lesním hospodářství. Ivona a její sourozenci chodí do školy a o prázdninách pomáhají rodičům s prací na poli a pást dobytek. Ivona popisuje lineární tok zemědělského roku, který je příležitostně přerušován církevními svátky. Vesnice má pouze 50 obyvatel a Ivona zde divákům odhaluje, proč zde žít nikdy nebude a vlastně ani nemůže.


Klára Strohsová

Katedra antropologie FF ZČU

Modely formování česko-bulharských manželství sezdaných v době socialismu

Po druhé světové válce díky vzájemné spolupráci Bulharska a Československa vybudované na zásadách přátelství a socialistického internacionalismu rostla vzájemná migrace mezi oběma státy a spolu s tím vznikly možnosti, jak se občané z Československa a Bulharska mohli seznámit a uzavřít i manželství. Středem zájmu příspěvku jsou česko-bulharské sňatky uzavřené v období od padesátých let do osmdesátých let 20. století, tedy sňatky uzavřené v době, kdy oba státy patřily do socialistického bloku. Lze specifikovat modely česko-bulharských smíšených manželství, které lze charakterizovat dle způsobu seznámení partnerů, resp. dle typu migrace, která zapříčinila seznámení partnerů. Česko-bulharská manželství lze typologizovat na tzv. studentská, pracovní a plážová manželství. Studentská manželství jsou modelována skrze bilaterální dohody vzdělávacích institucí, které zapříčinily příchod mnoha bulharských studentů na československé univerzity, kteří se během studií seznámili s Češkami, se kterými se později také oženili. Pracovní manželství vznikala na základě pracovní cesty nebo pobytu jednoho z manželů, zejména se jednalo o pracovní cesty bulharských občanů do Československa na základě hospodářských dohod o výměně pracovníků. V rámci protokolu o náboru pracovních sil přijížděli již od konce čtyřicátých let bulharští pracovníci především do zemědělské a později i do průmyslové výroby. Během pobytu v Československu se seznámili s budoucí manželkou a povětšinou se usadili v Československu natrvalo. Plážová manželství vznikala chronologicky nejpozději, především od šedesátých let 20. století v závislosti na rozvoji turistického ruchu. V tomto případě se manželé seznámili na černomořském pobřeží, kdy žena (Češka) odcestovala na dovolenou nebo ozdravný pobyt do Bulharska. Cílem této kapitoly je skrze historické migrační události nahlédnout na konkrétní zkušenosti jedinců, kteří uzavřeli česko-bulharské manželství v období tzv. socialismu, zejména na způsob, jakým se partneři seznámili a jak probíhala volba místa pro život.

Created by Jan Jáchim. Runs on Drupal.