Anotace

VÁCLAV ŠTĚPÁNEK

Ústav slavistiky, Masarykova univerzita

Nacionalismus a rozpad Jugoslávie: bylo možné jiné řešení?

V příspěvku bude analyzováno posledních deset let trvání Jugoslávie s tím, jak slábla komunistická moc a jak se jako její masová alternativa objevil pouze nacionalismus a jeho koncepty, které se zdály dávno překonány. V druhé části příspěvku se zamyslíme nad tím, jestli byl možný jiný vývoj. Budou analyzovány iniciativy za zachování Jugoslávie a jejich projevy. Budeme diskutovat, zda tyto iniciativy nepřisly pozdě a nebyly slabé na to, aby mohly nacionalistický vývoj zamezit. Zároveň bude poukázáno na to, že po celou dobu 90. let byly tyto iniciativy hlasem rozumu v jugoslávském nacionalistickém šílenství.


PŘEMYSL VINŠ

Katedra jihoslovanských a balkanistických studií, Univerzita Karlova

Nacionalismus jako klíčový prvek albánské socialistické propagandy

Příspěvek se zaměří na analýzu albánského historického příběhu vytvořeného v období po druhé světové válce, kdy Albánii vládl režim Envera Hoxhy. Od 60. let 20. století, kdy se Albánie ocitla mimo sovětský mocenský blok, byl konstruován obraz národní historie jako neustálého boje proti vnitřním a vnějším nepřátelům. Výklad albánských dějin sice přejímal marxisticko-leninskou historiografii, podle které dějiny směřují k vytvoření beztřídní komunistické společnosti, avšak popis dějin jako emancipačního procesu vedoucího k nastolení sociálně spravedlivé společnosti byl v albánském případě silně doplněn nacionálním elementem. Historie Albánie tak byla zároveň popisována jako věčný zápas o samostatnost a národní přežití. Takto vytvořený historický příběh byl nedílnou součástí socialistické propagandy a sloužil posílení ideologických a politických pozic režimu Envera Hoxhy. Přednáška je založena na albánských dobových pramenech, zejména na oficiálních historických a literárních syntézách, které byly vydány v období od poloviny 70. let 20. století, kdy se Albánie prohlašovala za jedinou skutečně socialistickou zemi Evropy. Přednáška seznámí posluchače s konkrétními účelovými interpretacemi událostí a historických osob v kontextu dobových ideologických a politických cílů socialistické Albánie.


PAVEL BORECKÝ

Katedra antropologie, Západočeská univerzita v Plzni

Gáj: zhuštěná reflexe principů vizuální antropologie

„Čím je pozorování přesnější, tím je unikátnější. A čím je unikátnější, tím více se blíží obrazu," poznamenal ve své knize „Zapečetěný čas“ klasik ruské kinematografie Andrej Tarkovsky. Za těmito slovy se skrývalo přesvědčení, že výsledek vlastního vnímání lze nejlépe zprostředkovat skrze médium filmovému obrazu. Tarkovsky ovšem zvolil pro všechny své filmy celovečerní hraný formát. Svou životní roli umělce tím však bezezbytku naplnil, protože v divácích rezonují něčím hluboce lidským a pravdivým. Jeho příklad připomíná současné vizuální antropologii otázky, které je třeba si neustále klást.

Do jaké míry se nachází vizuální antropologie uvnitř Vědy a vně Umění? Jaká jsou ve vztahu k participantům specifika práce v terénu? Co je podstatné pro filmový rukopis vědce, aby mohla být jeho práce označena za antropologicky hodnotnou?

Odpovědi do diskuze nad těmito otázkami bych rád nabídl prostřednictvím příspěvku, v němž se ohlédnu za výsledkem terénního výzkumu u českých krajanů v Srbsku - za svým tři roky starým filmem „Gáj.“ Kritickou reflexí vybraných pasáží bych chtěl konfrontovat tehdejší teoreticko-metodologická východiska, která byla silně ovlivněna studiem formálních postupů autorského dokumentárního filmu, s mým současným chápáním výzkumu optikou vizuální antropologie.


PAVEL ZEMAN

Ústav slavistiky, Masarykova univerzita

Motivy české inteligence k odchodu do Bulharska po roce 1878 na příkladu učitelů ve Východní Rumelii

Ve svém příspěvku představím tradičně uváděné důvody pro masový odchod Čechů do Bulharska po jeho osvobození roku 1878. Tyto představy zpřesním na základě poznatků o českých učitelích ve Východní Rumelii.  Konkrétní osudy lidí, kteří učili na gymnáziích v Plovdivu, Slivenu a Staré Zagoře, pomohou k lepšímu pochopení motivů, které do Bulharska přivedli desítky a stovky příslušníků české inteligence. 


JAN PELIKÁN

Katedra jihoslovanských a balkanistických studií, Univerzita Karlova

Příčiny a důsledky vzestupu albánského národního hnutí v Kosovu v letech 1966-1968

Příspěvek, založený především na analýze příslušných klíčových dokumentů uložených v Archivu Jugoslávie a Archivu Srbska, podrobně zkoumá politické i společenské podmínky, které po tzv. brionském plénu ÚV SKJ v létě roku 1966 umožnily razantní vzestup albánského národního hnutí v Kosovu. Zabývá se přístupem jednotlivých součástí jugoslávské mocenské oligarchie (Josipa Broze Tita, federálního vedení, srbských republikových orgánů, institucí autonomní oblasti) k etnickým poměrům v Kosovu. Analyzuje, jak se proměna mezietnických vztahů odrazila v kosovské každodennosti (život na vesnici, migrace do měst, renesance některých prvků tradiční společnosti). Rozebírá dále, proč a jak se v tomto období modifikoval společenský život v autonomní oblasti. Zabývá se vývojem v politických elitách (vztah kosovských funkcionářů SKJ srbské národnosti k probíhajícím změnám v řízení autonomní oblasti, názorová diferenciace mezi předáky SKJ albánského původu). Dále se mj. věnuje problému vystěhovalectví slovanského obyvatelstva či sporům týkajícím se užívání národních symbolů. Shrnuje příčiny, které následně vedly k masovým protestům albánského obyvatelstva v Kosovu v listopadu 1968.


GABRIELA FATKOVÁ

Katedra antropologie, Západočeská univerzita v Plzni

Symbolická etnicita Karakačanů a záchranný chov: Čí je Karakačanská ovčarka?

Tento příspěvek bude sledovat jak se v posledních letech etnicita Karakačanů odklání od politických skupinových požadavků k individuálnímu prožívání etnické identity. Představíme si symbolickou základnu jejich etnických identit a zaměříme se blíže na případ záchranných chovů karakačanské ovce, koně a psa. Stručně si představíme spor o původ karakačanského psa a budeme diskutovat obecné užití symbolu živočišných druhů a zoologické rétoriky spojené s jejich záchranných chovem a jejich užití k produkci, reprodukci a fixaci (etnických) identit.


LUBOMÍR LUPTÁK a PETRA LUPTÁK BURZOVÁ

Katedra politologie, Západočeská univerzita v Plzni

Kosovo možno vôbec neuznáme, nikdy

V predkladanom príspevku podrobíme skúmaniu diskurzy o Kosove na Slovensku, pričom sa sústredíme na identifikovanie dominantnej paradigmy zobrazovania Kosova na pôde Národnej rady Slovenskej republiky, vo vyhláseniach ministerstva zahraničných vecí a vysokých politických predstaviteľov a v médiách s celoplošnou pôsobnosťou. Zvláštnu pozornosť budeme venovať fotografickej reprezentácii Kosova v reportážnej fotografii a poukážeme na styčné body a diskontinuity v konceptuálnych systémoch načrtnutej reportážnej a politickej prevládajúcej paradigmy. Zatiaľ čo politický diskurz o Kosove podlieha pravidlám vyjednávania a legitimizácie konceptu slovenského národa („Kosovo neexistuje“ vs. "Kosovo tu nechceme"), fotografický diskurz o Kosove kladie dôraz na jeho autentickosť ako miesta na západnou civilizáciou neskazenom a vojnou skúšanom Balkáne („Kosovo je skutočnejšie než Slovensko“). Na záver príspevku ukážeme, že všetky tieto diskurzy konsolidujú širší systém predstáv o národe, etnicite a rase, ktorého logikou sa riadia.


MIROSLAV KOUBA

Katedra literární kultury a slavistiky, Univerzita Pardubice

Odkvetlé impérium ještě po dvaceti letech…
Balkanizace a dezintegrační procesy na Balkáně v novém tisíciletí

V roce 1991 vyšla v českém překladu kniha Odkvetlé impérium chorvatského literáta Ivana Aralici, která naznačila budoucí rozpad jugoslávské federace a jež může posloužit jako symbolické východisko rovněž pro tento příspěvek. S odstupem dvaceti let od počátku faktického rozpadu Jugoslávie lze konstatovat, že tamní dezintegrační procesy byly vyvolány několika základními faktory: 1) potlačovanými, oživenými nebo zcela novými emancipačními snahami (národními hnutími) s faktickým i symbolickým důrazem na všechny základní atributy národní identity (státnost, jazyk, historická paměť, národní literatura, příslušný národní příběh atp.); 2) nejasnými a neostrými hranicemi mezi regionálním povědomím (zemským vlastenectvím), národní či národně-konfesní identifikací a formami nadetnických identitárnách vzorců v etnicky a kulturně heterogenních prostředích; 3) složitými kulturními modely, vyplývajícími z protikladu globalizačních tendencí na jedné straně a fragmentace na lokální úrovni na straně druhé. Tyto tři klíčové procesy aktualizují historicky předurčený termín balkanizace ve smyslu časově neuzavřeného a neustále probíhajícího rozpadu a s ním souvisejícího vzniku menších jednotek, jež jsou ve vzájemné polaritě a napětí.

Cílem příspěvku je proto snaha nastínit typologii interdisciplinárně pojímaných podob fenoménu balkanizace v kontextu rozpadu Jugoslávie. Příspěvek naznačuje proměny balkanizačních procesů během 90. let minulého století, ve své podstatě však vymezuje možná úskalí především budoucího vývoje. V centru pozornosti proto stojí polemická otázka mentálních, časových i symbolických hranic balkanizačních procesů v souvislosti s dezintegračními procesy nástupnických států bývalé Jugoslávie (především teoreticky uchopená otázka budoucnosti jednotné Bosny a Hercegoviny, problém srbského Kosova, Sandžaku či  identitární dilemata na Černé Hoře).  


MILAN STRMÍŠKA

Ústav slavistiky, Masarykova univerzita

Bektášíjský řád na území tzv. Velké Albánie

Příspěvek se věnuje bektášíjskému řádu na území dnešní Albánie, Makedonie a Kosova. Na úvod shrnuje rozšíření řádu do oblasti v době osmanské nadvlády, význam bektášíjského učení a vliv bektášíjů na utváření novodobého albánského národa a přenesení světového centra řádu z tureckého Hacıbektaşe  do Tirany. Především se však zaměřuje na vývoj po druhé světové válce, kdy řád dokázal přežít jak v Albánii, tak v bývalé Jugoslávii období komunistického útlaku. Zabývá se rozdíly v přístupu komunistických režimů obou zemí k řádu a následky komunistického útlaku pro oživení a opětovný rozvoj řádu v současnosti a věnuje se současnému stavu bektášijského řádu v Albánii, Makedonii a na Kosovu, problematické situaci řádu v Makedonii a okupaci tetovské Harabati Baba teqe, oživení tradic, náboženských poutí k hrobům světců a  společenskému a kulturnímu vlivu řádu v současné době.


MAREK JAKOUBEK

Katedra antropologie, Západočeská univerzita v Plzni

Vojvodovo, F. Barth a otázka etnogeneze.

Obecně se má za to, že jedním z nejvýznamnějších příspěvků na poli studia etnicity je Barthův Úvod ke sborníku Ethnic Groups and Boundaries (1969). Řada zainteresovaných má dokonce za to, že přínos této studie – zejm. pak posun pozornosti k problematice (etnických) hranic – je vlastně trvalý. V rozporu s uvedeným přesvědčením se na vojvodovském materiálu pokusím ukázat, že při rozboru etnických procesů ve Vojvodovu v letech 1900-1926 je nám perspektiva a pozice, které v příslušné studii Barth předkládá, víceméně úplně k ničemu. Návdavkem bude v průběhu prezentace doložen Barthův primordialismus.

Přílohy: 
Created by Jan Jáchim. Runs on Drupal.