S pobavením jsem si v článku Romana Krištofa Česká ostuda v daleké Kanadě (MFD 13. 7.) přečetl, že ČSSD v jedné ze svých „oranžových knih“ vyhlašuje, že mým názorům je potřeba „čelit“. Společně s Markem Jakoubkem prý zastáváme „liberální a asimilační přístup“, který je v rozporu s „ústavně zaručenými skupinovými právy romské menšiny“.

Jsa přesvědčeným ústavním patriotem (ve smyslu, který tomuto výrazu udělil filozof Jürgen Habermas), jsem do Ústavy České republiky nahlédl. Co kdyby přátelé z ČSSD objevili nějakou skrytou hlavu nebo článek, který unikl mé pozornosti? Avšak neobjevili.

O „skupinových právech“ není v ústavě, resp. v Listině základních práv a svobod ani slovo, všechna zde vymezená práva se vztahují k občanůmjednotlivcům. Dokonce ani právo na vzdělání (občanů) „v jazyce etnických menšin“ není přísně vzato právem „skupinovým“.

Nebudu se zaplétat do trapné debaty, zda je liberální přístup v rozporu s ústavou. Až bude, opustím tuto zemi. Ani nehodlám lomit rukama nad tím, že se ČSSD vymezuje proti tezím, o kterých se domnívá, že je hájím. Do rozpaků by mne spíše přivedlo, kdyby si moje myšlenky tato strana vzala za své. Co ale nemohu nechat bez povšimnutí, je to, do jaké míry autoři „oranžové knihy“ některá má tvrzení popletli.

Dlouhodobě se snažím poukazovat na to, že etnická stigmatizace a diskriminace je jednou z podstatných příčin sociálního vyloučení Romů. Na druhé straně je potřeba si připustit, že etnická rétorika může pro někoho představovat velmi výhodnou strategii, jak získat symbolický, ekonomický či politický kapitál.

V odborné literatuře i v médiích se pro tuto strategii používají výrazy „etnobyznys“ a „etnopolitika“. Jinými slovy to znamená, že je možné těžit z toho, že různorodé společenské potíže jsou definovány výhradně v etnických kategoriích.

Zavedeme-li představu, že Romové jsou fundamentálně odlišní, že tvoří uzavřenou komunitu, která by měla být obdařena zvláštními právy, otevře se prostor pro samozvané lídry, prostředníky mezi „komunitou“ a okolním světem.

Čím silnější etnické brýle si nasadíme, tím více moci a ekonomických příležitostí budou různí etnopodnikatelé mít, to je známý fakt. A je přitom celkem jedno, jestli to budou brýle růžové, nebo černé.

Aktuální příklady nabízí zmíněný Roman Krištof. Budou-li obyvatelé chudinských čtvrtí v Česku diskriminováni coby „Romové“, nepochybně se najde spekulant, který zprostředkuje jejich emigraci, třeba do Kanady. A za tučnou provizi je naučí, co mají říkat imigračnímu úředníkovi, aby získali azyl.

Etnických brýlí využívají i obecní samosprávy, když se chtějí zbavit nepohodlných romských nájemníků.

Alibisticky si najímají různé – romské – vyděračské mafie. Násilí Roma na Romovi se totiž při pohledu skrze etnické brýle může jevit jako „vnitřní záležitost romské komunity“. Přehnaný důraz na etnické diference maskuje trestnou činnost „uvnitř“ tzv. komunit. Kouřová clona etnicity se vyplatí těm, kteří na chudých Romech nestoudně vydělávají, ale i státním i samosprávným institucím, které to bez politických následků (jde přece o Romy) tolerují.

„Pokud obyvatelům ghett nezajistí sociální vzestup legitimní veřejná moc, nabídne jim,šanci na úspěch‘ organizovaný zločin,“ řekl v roce 2005 eurokomisař Vladimír Špidla. A to se bohužel v současnosti děje. Tentýž – sociální demokrat – na otázku, zda by se mělo pomoci s budováním romské reprezentace, odpověděl, že nikoli, protože „není vůbec jasné, zda si obyčejní Romové přejí být reprezentováni právě zástupci některých nevládních organizací, kteří se za jejich reprezentanty prohlašují. Určitě je však na místě podporovat občanskou aktivitu Romů na lokální úrovni, aby se dokázali podílet na životě obcí jako skuteční občané.“ Neměla by paroubkovská ČSSD čelit i Špidlovým názorům?

Proč sociální demokracie obrátila kormidlo své integrační politiky směrem ke špatně formulovaným multikulturalistickým fantazmagoriím, je záhadou. Jisté však je, že odpor k liberálnímu či občanskému přístupu zpravidla nevěstí nic dobrého. Méně etnodioptrií by zkrátka prospělo nejenom ČSSD, ale v konečném důsledku i sociálně vyloučeným Romům.

O autorovi| Tomáš Hirt, Centrum aplikované antropologie FF ZČU v Plzni