Jak dnes číst osmdesát let starou studii o kultuře divochů v Melanésii?

Bronislaw Malinowski: Sex a represe v divošské společnosti. Přeložili Martin Hříbek a Markéta Trojanová, doslovy Petr Skalník a František Vrhel. Sociologické nakladatelství, Praha 2007, 245 stran.

Z díla klasika moderní antropologie Bronislawa Malinowského (1884–1942) nebylo po celá desetiletí do češtiny přeloženo nic. Až nyní se českému čtenáři dostává do rukou text Sex a represe v divošské společnosti. A je možné hned zalitovat, že vydavatelé raději nesáhli po autorově stěžejním díle – monografii Argonauté západního Pacifiku z roku 1922, která byla půl století vzorem empirických výzkumů nejen pro Oceánii, ale také pro Afriku.

Sex a represe je drobnější prací, uveřejněnou v originále v roce 1927. Aktuálně lze tento Malinowského text číst v souvislosti s opět ožívajícími úvahami o kulturně formovaném subjektu. Prezentuje část dialogu mezi antropology a psychoanalytiky, který na počátku 20. století vedl především psychoanalytik Sigmund Freud. Antropologie se v tomto období koncentrovala na pole rodinných vztahů, roli sexuality, otcovské autority a především na problém incestu, kterému se věnoval také Freud.

Malinowski se ve svém díle pouští do sporu s Freudovou koncepcí vzniku kultury, v níž má zásadní úlohu Oidipův komplex. Na základě svých terénních výzkumů, prováděných během první světové války na Trobriandských ostrovech, tvrdí, že Oidipův komplex je vedlejším produktem kultury a je vázán pouze na patrilineární a patriarchální rodinu. Tamní obyvatelé totiž nespojovali narození dětí s otcem, ale s duchy. Biologický otec byl chápán jen jako partner a pomocník ženy při péči o děti. Mužští potomci pak byli pod patronátem strýců z matčiny strany, kteří zpravidla s rodinou nesdíleli obydlí. Oidipův komplex se tak podle Malinowského štěpí a nemůže působit s takovou silou. Vývoj osobnosti podle tohoto antropologa probíhal na ostrovech zcela jinak než v evropském prostředí: v „divošské společnosti“ nebyla sexualita potlačována a absentovalo období tzv. sexuální latence. Malinowski proto u Freuda kritizuje falešnou univerzalizaci Oidipova komplexu.

Naopak v části své práce souhlasně s Freudem uplatňuje princip Oidipova komplexu na různé evropské společenské vrstvy v Anglii a jeho rodném Polsku. Podle Malinowského, tohoto propagátora „zúčastněného pozorování“, lze právě zde Oidipův komplex empiricky pozorovat. Ovšem Oidipův komplex podle Malinowského-teoretika nemůže být iniciačním aktem kultury, neboť se naopak jedná o její vedlejší produkt. Malinowski odmítá ztotožnění instinktivního vztahu mezi dítětem a matkou se sexuálním pudem. V přetavení instinktů či pudů ve výchaovou a zvykem regulované city spočívá podle něj ustavení lidské společnosti. Incest by vedl k rozpadu rodinných a společenských vazeb, proto je v kultuře nemožný. To je důvod, proč je tabu incestu univerzálním společenským jevem. Oidipův komplex však není instinktem potlačeným kulturou, ale kulturně generovaným pokušením.

Z dnešního pohledu Malinowski do jisté míry rozvíjel mýtus o nepotlačované sexualitě vládnoucí u divochů, která byla reakcí na vlastní kulturní kontext antropologů. Podle současného slovinského filosofa Slavoje Žižka takováto projekce „na prostorově-historického Druhého ‚primitivních společenství‘ pouze promítá fantazma ‚svobodné sexuality‘, zakotvené v našem vlastním historickém kontextu“. Malinowski se tak chytil do pasti stejného mýtu jako antropoložka Margaret Meadová (1901–1978), která líčila neproblematický průběh dospívání dívek na ostrově Samoa (1928). Jak říká Žižek, Malinowski a Meadová stvořili historický mýtus: „při svém pokusu představit si ‚radikální‘ Jinakost zůstává [toto myšlení] vězet v souvztažnostech historického obzoru autorů – zkrátka anti-Oidipus je nakonec oidipovský mýtus“. Takové etnografie hovoří spíše o „nás“ než o „těch druhých“. Malinowského funkcionální teorie kultury i jeho imaginární empatizující postupy patří dnes již jednoznačně do historie. Svět od doby vzniku těchto textů doznal značné proměny. V dnešní situaci „rozpadu patriarchální autority“ se mění konstelace západní kultury. A právě proto otázka společenského formování subjektu nabývá v antropologii nové aktuálnosti.

Autor působí na Katedře antropologie FF Západočeské univerzity v Plzni.